Revizor

Letní povídka pro Víkend MF DNES - Seděl naproti ní a tvářil se, jakoby mu bylo všechno na světě jedno. Jeho prázdný, do nikam zaměřený pohled podivuhodně kontrastoval s hladce oholenou tváří, jemně tvarovaným nosem a brýlemi, jejichž obroučky dost pravděpodobně stály sumu, za kterou by Andrea byla schopna nakoupit jídlo pro sebe a obě své děti na celý měsíc. Mladému muži na protější sedačce metra mohlo být tak pětadvacet, určitě ne víc. Měl na sobě triko s límečkem, plandavé kraťasy a kšiltovku kšiltem dozadu. V ruce držel mobil. Andrea se znovu zahleděla do těch očí a snažila se v nich najít aspoň známku toho, že se ten člověk z něčeho těší. Že na něj doma nebo někde jinde čeká nějaká radost. Že není mrtvý.

Vědomě se snažila zaměstnat svůj mozek něčím, aby nemusela myslet na to, jak je nervózní. Vždycky, když jela městskou dopravou bez jízdenky, byla nervózní. Přitom za to vůbec nemohla. Jako ostatně pokaždé. Prostě si na poslední chvíli usmyslela, že si vezme tu červenou kabelku s uchy a ne tu protivnou nařasenou, která je sice elegantnější, ale nic se do ní nevejde. No a peněženka s doklady i mobil zůstaly v řasence, jak jí říkala.

Uvědomila si to hned, jak se metro rozjelo. Dneska se jí ale nehodilo vystupovat a vracet se. Měla před sebou úkol, který nebylo možné dál odkládat. Péťovi se už úplně rozbily boty na přezutí. Červené bačkory s motivy historických aut. Nejdřív z nich lezly jen nitě, ale postupem času se čím dál tím víc začaly ukazovat i Péťovy neposedné prsty. Nejdřív dělala, že si toho nevšimla, ale předevčírem už ji na to upozornila i učitelka, když ráno Péťu přivedla do školky. Bylo potřeba to řešit.

Vlak zaburácel a vjel do stanice. Mladík krátce potáhl nosem vzduch, podíval se na mobil, a když se dveře otevřely, zvedl se ze sedačky a zamířil k výstupu. Andrea ho fascinovaně a trochu nepřítomně doprovázela pohledem a přitom se zapomněla ve svých myšlenkách. Probrala se až ve chvíli, kdy zvučný hlas oznamoval, že je třeba ukončit výstup a nástup. V poslední vteřině se vyřítila ze dveří, které se za ní s prásknutím zavřely.

Nerozhodně se rozhlédla po perónu. Teď to bude nejtěžší. Ze stanice vedly eskalátory na obě strany a rozhodnutí, kterou cestu zvolit, leželo na dně Andreina žaludku jako těžký kámen. Věděla, že tahle stanice patří u revizorů k těm oblíbeným. Ale pokud si ji i dneska vybrali, na které straně budou stát?

Andrea věřila na osudová setkání. Věřila na šipky, které se čas od času odněkud vynoří, aby jí ukazovaly cestu životem. Možná, že mladíkovy vyhaslé oči byly jen upoutávkou, vykřičníkem ve změti čar. S lehkým pousmáním se vydala za bílým štítkem čepice, který poskakoval kus před ní. Ještě jsme spolu neskončili. Jsi můj talisman pro štěstí, moje vodítko, moje zlatá muška, která mě bezpečně vyvede ven z bludiště na světlo, říkala si vduchu, oči upřené na kšilt s nápisem Atlantic Cowboys.

Jsou šipky, které vedou dál tím správným směrem, ale jsou taky šipky, po kterých jít se nevyplácí.

Byli tam. Andrea je viděla hned, jak se její čelo dostalo na úroveň země. Vlastně ještě o něco dřív. Tušila je, cítila jejich přítomnost. Krev jí prudce bušila ve spáncích. Uhnout ale nebylo kam. Jezdící schody eskalátoru ji nekompromisně vezly vstříc neradostnému setkání.

„Excuse me, excuse me,“ prodral se kolem ní menší pán s batůžkem na zádech a barevným průvodcem v ruce. No jo, turista, napadlo Andreu v první chvíli, ale pak ji napadlo i něco jiného. Možnost, jak by se dalo z obtížné šlamastiky dostat.

Schody už zajížděly pod výstupní hranu a otočné kolo k tomu vyhrávalo svou vrzavou píseň, když si Andrea nasadila černé brýle a suverénním krokem vykročila vstříc mužům v uniformě. S předstíraným spěchem a starostmi zkřivenou tváří se prosmýkla kolem stranou stojících policistů a zaparkovala před zamračeným revizorem v bledě modré košili a tmavých plátěných kalhotách, který si zrovna něco zapisoval do notesu.

„Dobrý den, nezlobte se, já jsem tu na návštěvě u sestřenice a úplně jsem se ztratila. Jak se prosímvás dostanu na autobusové nádraží?“

Chvatně si posunula brýle ještě víc do obličeje, aby jí nebylo na očích vidět, jak moc je vyděšená. Přesto si byla jistá, že revizor její lest prohlédne. Párkrát už zkoušela na někoho něco hrát, ale málokdy to dopadlo dobře. Obvykle ji zradila řeč těla. Vidí to na mně, vidí to na mně, svíjela se Andrea v duchu představou odhalení. Teď se poškrábe na bradě a požádá mě o jízdenku.

Revizor vrátil poznámkový blok do kabely, která mu visela přes rameno, uhladil si vlasy na zpoceném temeni a do obličeje se mu vkradl výraz přemýšlení.

„No, to jste špatně. Autobusový nádraží je na druhou stranu. Pojďte, já vás tam vezmu.“

Než Andrea stihla ze sebe vypravit slovo, držel ji za předloktí a táhl zpátky do metra. Tak to je konec, pomyslela si Andrea. Než projdeme celým metrem, určitě si vzpomene a zeptá se. A všechno to praskne a já nejenže dostanu pokutu, ale ještě budu vypadat jako blbka, co zkoušela podvést revizora. Ten si na mně smlsne.

Schody ujížděly dolů a revizor dál držel Andreu za rameno, jako by se bál, že se mu vysmýkne a on ji nebude moci doprovodit. Andrea se v duchu modlila. Panebože, ať už je konec těch schodů, ať už jsme z toho metra venku. A hlavně ať se mě nezeptá...

Hlavně nesmíš bejt ticho!, uvědomila si náhle s leknutím. Jak budeš ticho, tak tě má. Musíš něco začít říkat. Cokoli. Musíš začít -

„Je dneska horko, že jo?“

„No, to je.“

„Tak aspoň můžete bejt rád, že stojíte v tom průchodu, tam je stín.“

„Hm, to je.“

„A taky tam asi fouká, ne?“

„Až moc.“

„Aha.“

Andrea usoudila, že bude lepší, když zkrátí čas nutný k vymýšlení trapných frází na minimum. Naklonila se dopředu, a když cítila, že revizor pochopil její úmysl eskalátor sejít, otočila se k němu a s co možná přirozeným úsměvem dodala: „Víte, já taky trochu spěchám.“

Dole je eskalátor vyplivnul na perón. Andree připadalo, že je dlouhý aspoň kilometr a kluzký jako led. Nezbývalo než se po něm pustit a snažit se udržet rovnováhu.

A dál předstírat zájem o konverzaci.

„Jezdí teď v létě hodně cizinců, co se ztrácej?“

„No, docela jo.“

„A vy umíte anglicky nebo ňákej jinej jazyk, abyste jim moh kdyžtak poradit?“

„No, trochu.“

„Anebo se vždycky můžete domluvit rukama nohama, že jo.“ Opatrně se ohlédla, jestli si to revizor nevyložil jako urážku. Ale co, hlavně mluvit, mluvit. A tak dál pokračovala v úvaze na téma nutnosti znát cizí jazyky, která se posléze vyvinula v malou sociologickou studii. Zatímco přešli perón a nastoupili na eskalátor jedoucí vzhůru, zmínila Andrea cizí velkoměsta, ve kterých sama byla, Londýn a Paříž, porovnala tamní dopravní síť, množství a chování lidí, čistotu interiérů, časové intervaly i dostupnost vzdálenějších předměstí. Revizor se po celou dobu tvářil neutrálně. Blížili se k východu.

„Já jsem tady v tý Praze poněkolikátý, ale vždycky jsem úplně ztracená.“

Ticho.

„Vy Prahu musíte znát asi dobře, že jo?“

„To záleží, kde člověk zrovna slouží,“ utrousil revizor odpověď, pod kterou si Andrea neuměla nic představit. V tu chvíli vyjeli eskalátorem na druhé straně a před nimi se otevřelo prostranství ukončené souvislou hradbou dveří se skleněnou výplní. „Tak jsme tady, a pamatujte si, že ten výstup je takhle označenej,“ ukázal na ceduli nad hlavou. „Stačí jenom se dívat.“ Andrea se dívala a viděla, jak venku u chodníku zastavil autobus a lidé do něj začali nastupovat. Rozhodla se už na nic nečekat. Vytrhla se revizorovi, proběhla zbytkem přepravního prostoru a skočila do autobusu. Revizor zůstal bez hnutí stát na místě. Jeho výraz připomínal začínajícího chovatele, kterému právě uletěly včely.

„Moment, slečno, tahle linka na autobusák nejede,“ volal za ní.

Andrea už ho nevnímala. Okamžikem, kdy se za ní zavřely dveře, zmizel revizor z jejího života. Rozhlédla se a v levé části uviděla dvě volná místa. Ztěžka dosedla na sedadlo u okna a zavřela oči. Připadala si slabá, zhroucená a vyčerpaná, jako po těžkém zápase. Žaludek se jí svíral a hlava třeštila. Vzduch v autobuse byl těžký a ani otevřená okna s tím moc nenadělala. V uších jí hučelo. Bude si muset vzít prášek. Nejdřív si ale koupí něco k pití.

Když minuli první semafor, zdvihly se do prostřední uličky dvě postavy. Ani je nemusela slyšet. Stačilo vidět jejich ruce natahující se ke každému z cestujících, jako by jim nabízely osvěžující cucavé bonbóny do parného počasí.

Když jedna z rukou došla až k ní, posunula si brýle na nose.

„Promiňte, asi jsem nastoupila do špatného autobusu. Jede to do Dejvic?“